Slunce z Tibetu

Vždycky jsme měli psa. Život s ním byl pro mě naprosto samozřejmý. Když jsem se v dospělosti vydala po vlastní cestě, najednou mi scházel. Hodně jsem pracovala a cestovala a i přes svoji velkou touhu mít takového přítele, nebyla jsem si jistá, že bych mu poskytla vše, co potřebuje, aby byl šťastný.

Jednou jsem vzala do rukou moji zvlášť oblíbenou knihu o psech a snad po stotisící v ní začala listovat. Hledat. Kritéria byla bohužel poměrně prozaická. Život v malém bytě, časté cestování a další aspekty ukazovaly na menšího psíka, ačkoli v mých snech byly vždy psi větší. Nejen pro vzhled, ale hlavně pro povahu. Jsou klidnější, míň štěkají, jsou to rozhodně osobnosti, říkala jsem si. Při pomyšlení na obvyklé běsnění všech kolem žijících jezevčíků, malých teriérů, či pinčů jsem začínala být ztracená. Až mi oči sklouzly na Tibetského španěla. Podle jeho charakteristiky jsem měla pocit, jako že čtu o tak padesátikilovém rozvážném aristokratovi a ne o pětikilovém mazlíkovi z fotky. Ukázalo se, že chovatelské stanice vybarvují Tibeťáčka stejně. Čím víc jsem o něm věděla a viděla na fotkách, tím víc jsem se chtěla setkat s tímto zázračným a zatím trochu tajemným psem.

Nikdy na ten den nezapomenu. Byla sobota a já vešla na zahradu paní Marty Dlabolové, která k nám dovezla prvního Tibeťáčka - mimochodem právě toho z mé knížky. Zrovna měli štěňátka. Nebyla to ale ta štěňata, která mě nejdřív zaujala. Byli to dospělí. Seděli ,nebo leželi různě po zahradě, sledovali mě, ani neštěkali, ani mě nešli vítat. Prostě tam byli, stejně jako já. Jeden seděl výš, než ostatní a prohlížel si mě. Promluvila jsem na něj, jenom lehce pootočil hlavou, povzdechl si ( jak jsem se později dověděla, charakteristicky pro svou rasu ) a já byla úplně konsternovaná. Pak jsem vzala do náruče jedno štěně. Maličkého kouzelného medvídka s neskutečně chápavým, až prozíravým výrazem. Byla jsem naprosto unešená. V pondělí jsem se dověděla, že mě čeká stěhování a nové povinnosti. Štěňátko jsem si vzít nemohla. Od té chvíle jsem ale věděla jediné, pokud jednou život dovolí a budu se o něj moci dělit se psem, bude to Tibetský španěl.

O pár let později jsem potkala svého muže. Debaty o psech se brzy staly běžnými. Manžel ale tíhnul k vzhledově naprosto odlišným typům psů, s delšími čumáky a nožkami a možná víc standardní povahou. Už jsem skoro začala ztrácet naději, když jsme jednou večer, na jednom úžasném řeckém ostrově, v přístavní restauraci uviděli psa. Přesně řečeno, manžel ho viděl první. Pes stál se svým hrdým výrazem, sledoval moře, bohatě osrstěný ocas se lehonce pohupoval ve větru a jeho černá, lesklá srst házela odlesky, jako hladina, kterou sledoval. Se zájmem a obdivem manžel řekl: „Co je to za psa?" A já se otočila a téměř se slzami štěstí v očích řekla, „no, to je Tibetský španěl."

O třičtvrtě roku později se kousek od Litoměřic, v krásném místě zvaném Píšťany narodila námi tak dlouho očekávaná štěňata. Čekala jsem totiž na potomky od mého psího boha Rangpa, jehož majitelkou je právě Eva Hájková. Pamatuju si, jak jsem poprvé otevřela fotogalerii týdenních prcků. Byli čtyři. Ale Pascha byl ten jeden jediný, od prvního okamžiku...